Vorlíčková Petra: Písek jako pomoc při léčbě úzkostí a nepohody u dětí .

Úvod

Svou práci jsem se rozhodla zaměřit na Sandtray terapii jakožto nástroj při léčbě úzkostí a nepohody u dětí. V úvodu bych se ráda zamyslela nad samotnou metodou, dále se budu v krátkosti zabývat pojmy jako jsou úzkost a "subjektivní nepohoda". Svou práci bych chtěla pojmout také kazuisticky.

Nejprve se pokusím zhodnotit výsledky s touto metodou u dětí celkově nespokojených a nešťastných, které často nepřicházejí s konkrétní zakázkou, ale pouze symptomem, který je potřeba rozklíčovat. Podstatnou část práce bych ráda věnovala konkrétní kazuistice devítileté holčičky s velmi neurčitými projevy v chování.

Problémové děti či děti s problémy?

Na úvod své práce bych ráda uvedla několik základních faktů: jsem dětský psycholog a psychoterapeut, pracuji v Pedagogicko-psychologické poradně, učím psychologii na ZČU a mám vlastní privátní praxi. Spolupracuji s dětmi s různými problémy, dětmi hyperaktivními, neurotickými, s výchovnými problémy, depresivními i úzkostnými. Dle mé zkušenosti dětí s problémy přibývá.

Mohli bychom sáhodlouze diskutovat nad tím, proč tomu tak je. Jisté biologické i sociální vlivy můžeme pozorovat s ohledem na neurovývojové poruchy (nefyziologický věk matek, pokročilejší úroveň medicíny: zachraňují se předčasně narozené děti, vlivy prostředí a podobně).

Celkově se setkávám s tím, že některé rizikové projevy v chování i prožívání u dětí se globálně zhoršují. Stále častěji se setkávám s dětmi, které jsou úzkostné, fobické, pozoruji nárůst sebepoškozování u adolescentů, dětí se školními a sociálními fobiemi a podobně. Paušálně se tento trend spíše zhoršuje. A já se ptám, jedná se o problémové děti, anebo spíše děti s velkými problémy?

Proč tomu tak je? Nedokážu na to jednoznačně odpovědět, ale dle mého názoru to souvisí s celkovými změnami ve společnosti (změna způsobu trávení volného času u dětí, rozpad tradiční rodiny, sekularizace, sociální sítě, mobily a počítače, média, tlak na výkon a podobně).

Sandtray terapie

Každopádně vnímám, že děti se dost často trápí, a tak jsem se začala ptát sama sebe, jak jim pomoci. V poslední době se čím dál častěji specializuji na děti depresivní, úzkostné, fobické, sebepoškozující, zkrátka ty nešťastné, často citlivé, které se neumějí vypořádat s tlakem a působením okolního světa. A dlouho jsem hledala metodu, která by v tomto směru byla opravdu úspěšná.

Nakonec jsem našla sandtray: terapii hrou v pískovišti. S touto metodou "koketuji" již několik let, ale teprve v posledním roce jsem jí začala používat jako dominantní metodu mé práce.

"Sandtray je terapeutická metoda, která využívá znalostí terapie hrou a humanistický, na klienta orientovaný přístup. Mohli bychom ji definovat jako terapii hrou s figurkami v pískovišti" (Galusová, 2020, s. 27).

Jde v podstatě o prožitkovou a projektivní metodu, což je mi velmi blízké. V pískovišti se totiž promítají obsahy vnitřních duševních procesů. V tomto bezpečném prostředí si pak děti mohou vyzkoušet možná řešení svých problémů, pojmenovat vnitřní konflikty, nalézt nové zdroje energie a měnit svoje prožívání.

Líbí se mi tento nedirektivní přístup: terapie je vedena samotným klientem, kterého já pouze doprovázím. Nevystupuji v celém procesu jako odborník či analyzátor, ale spíše jako průvodce. A přesně s tímto souzním, nemám totiž pocit, že bych dětem rozuměla lépe než ony samotné. Možná mám více zkušeností dospělého člověka a terapeuta a tím pádem i jakýsi nadhled, ale samotným pocitům nerozumím lépe. Další obrovskou přidanou hodnotou této metody při práci s dětmi je prostý fakt, že písek děti baví a fascinuje.

Písek vždy nabízím jako jednu z možností a děti se pro ni sami rozhodnou, či nikoli. Ne všechny chtějí na pískovišti pracovat, kapitola sama pro sebe je práce na pískovišti s adolescenty, kde se začínají objevovat různé bloky a cenzury.

Nicméně děti si často písek dobrovolně vyberou, ne pokaždé a ne vždy, ale poměrně často.

Úzkosti a nepohoda u dětí

Svou práci jsem zaměřila na užití Sandtray terapie u dětí úzkostných, dovolte mi proto se tomuto pojmu chvíli věnovat.

Dle Vymětala (Vymětal, 2004 s. 12) je pro úzkost typické, že si blíže neuvědomujeme konkrétní objekt nebo situaci, které ji vyvolávají, a proto bývá vedle napětí doprovázena bezradností, popřípadě panikou. Úzkost často přechází ve strach a naopak. I sedmileté dítě, které jde večer spát, může po zhasnutí světla prožívat neurčitý pocit napětí a sevřenosti a možná ani neví, čeho se přesně bojí. A o tom je přesně úzkost, není nám dobře a my úplně přesně nevíme proč.

Nyní mi prosím dovolte laborovat také s termínem "nepohoda", který se mi nejlépe hodí na to, co děti v dnešní době často prožívají: snížené sebehodnocení, strach z odlišnosti, odmítnutí a společnosti jako takové. Do mojí praxe často přicházejí děti a mladí dospělí, kteří si nevěří, nejsou spokojeni se svým vzhledem, inteligencí, postavením ve společnosti, trápí se rodinnou situací a podobně.

Jak se mi pracuje s pískovištěm u těchto dětí

Musím přiznat, že mám s metodou mnohem lepší výsledky než bez ní. Respektive od té doby, co používám pískoviště častěji, vnímám, že se mi daří děti lépe pochopit a celkově někam směřovat.

Někdy se stává, že se úzkostné děti zaleknou množství figurek, ze kterého si mohou vybrat a možnost volby jim tak může být nepříjemná. Někdy se zdráhají být spontánní a mají problém s vytvářením svého jedinečného světa. Pokud tato situace nastává, snažím se jim pomoct.

Často pozoruji jeden fenomén, a to je zahrabávání, anebo jiné schovávání a zamykání figurek. Netroufám si interpretovat, co toto chování značí, ovšem mám takový pocit, že to nějak souvisí právě se strachem a nejistotou.

Z mé zkušenosti nejisté, úzkostné, anebo jinak nespokojené děti velmi dobře pracují s přenesením svých obav a strachů právě do bezpečného prostředí pískoviště. Možná je to právě proto, že pocit bezpečí je luxus, který běžně nezažívají.

A to je možná klíčové, proto se mi tato metoda při práci s touto cílovou skupinou tolik vyplácí.

Se svými strachy a obavami dokážou v pískovišti docela dobře pracovat, možná i proto, že jsou pro ně lépe hmatatelné a zároveň může být příjemné, že oni jsou právě tím hybatelem veškerého dění.

Pískoviště se mi vyplácí také u dětí, které jsou málomluvné, ostýchavé, nebo nejsou verbálně příliš zdatné. Možnost vyjádřit svoje strachy a obavy jiným způsobem než nenáviděnou verbální komunikací, je pro ně lákavá.

Písek se mi osvědčil i u citlivých klientů, kteří si příliš nevěří. A zejména u umělecky smýšlejících dětí, které jako houby nasávají negativa dnešní doby. Tito klienti se rádi vyjadřují symbolicky, což je, jak tušíme, základním jazykem Santray terapie. Hračky reprezentují symboly, které jsou pro každého jedinečné. A nikdo, ani terapeut, by si neměl dovolit tyto symboly vykládat. Pro tyto děti a dospívající je velmi příjemné, pokud se mohou schovat za tyto symboly, protože kreativní svět terapie hrou je něco, kde se cítí komfortně.

Kazuistika

Nyní bych Vám ráda představila kazuistiku devítileté Katky, která ke mně chodí již čtvrtý měsíc na terapii.

Anamnéza:

V anamnéze jsou uvedeny rizikové faktory prenatální, perinatální i postnatální. Matka uvedla stres v těhotenství, v té době jí zemřela maminka. Porod byl proveden sekcí, dívka byla předčasně narozená (v 36. týdnu), zaznamenána nižší porodní váha, novorozenecká žloutenka.

Rodinná anamnéza: Katka je jedináček, momentálně žije pouze s matkou, jelikož ta se s otcem před rokem rozvedla. Tatínek si našel novou přítelkyni a narodilo se jim miminko. Vztahy mezi bývalými partnery jsou dle maminky dobré, na společné péči o dceru se domlouvají bez vážnějších konfliktů. Katka má maminku i tatínka moc ráda, otce by chtěla vídat častěji.

Škola: Celkově je ohledně plnění školních povinností velmi zodpovědná, do školy chodí ráda, prostředí hodnotí jako vcelku příjemné. Má však velké problémy zapojit se do kolektivu, nedokáže navazovat kamarádské vztahy, problémy v interpersonální oblasti.

Povaha a zájmy: Katka se jeví jako introvertní typ, je velmi senzitivní. Projevuje se jako přemýšlivá, rigidní. Má ráda zvířata, četbu, pohádky a jiné příběhy (často má tendenci unikat do bezpečnějšího světa fantazie, což by mohl být možný obranný mechanismus dívky).

Zakázka: Maminka si všimla některých zvláštních projevů v chování: popisuje tiky a jiné neurotické projevy, jako je škubání vlasů a dření kůže. Dcera nedokáže navázat uspokojivé kamarádské vztahy, má velké potíže v komunikaci. V interakci se svými vrstevníky se projevuje velmi submisivně, doma dokáže být i dominantní.

Impulzem pro vyhledání odborné pomoci byl "dopis na rozloučenou", který u Katky v aktovce objevil otec. Psala v něm, že jí "nebaví žít a že by nejraději nebyla".

Maminka si myslí, že se trápí kvůli absenci kamarádských vztahů, nevěří si a je plná neurčitých obav a strachů z neznámého. Nechápe, z čeho tyto pocity strachu a zároveň méněcennosti mohou pramenit.

Dívka velmi negativně prožívala rozchod rodičů, v té době se začala ještě více uzavírat do sebe.

Prvokontakt:

První setkání probíhalo velmi přátelsky, dívka kvitovala pozornost, které se jí z mojí strany dostávalo. Z kontaktu s dospělým (dle sdělení maminky) prý nemá takový strach a projevuje se více spontánně.

Jako seznamovací techniku jsem zvolila interaktivní hru "Vesmírná výprava", která je součástí komunikační sady "Fokus box". Dále měla za úkol namalovat svoji planetu, tzv. "Svět podle Katky", kde by bylo všechno a všichni, co a koho má na světě ráda.

Dozvěděla jsem se mnoho užitečných informací. Má moc ráda maminku i tatínka, ale mrzí jí, že nežijí spolu. Nová tatínkova přítelkyně je hodná.

Nejraději si hraje se svým pejskem Bublinou, čte si, kreslí, kouká na pohádky, učí se do školy, anebo telefonuje se sestřenicí Janou.

Celkově bych první setkání zhodnotila jako příjemné, kontakt jsme navázaly bez větších obtíží. Záměrně jsem se nechtěla vyptávat na nic nepříjemného, cílem bylo dívku lépe poznat a vybudovat důvěrnější vztah.

Druhé setkání

Na druhé setkání se prý Katka velmi těšila. Dokonce mi přinesla ukázat svojí oblíbenou plyšovou hračku a namalovala několik milých dětských obrázků. Nabídla jsem jí možnost práce v pískovišti a dívku to velmi zaujalo. K písku se vrhla s obrovským nadšením a začala neohroženě tvořit svůj svět.

Bylo pro mě poměrně velkým překvapením, jak spontánně a kreativně dokáže na pískovišti pracovat, protože mi ve svém projevu připadala spíše zdrženlivá a rigidní.

Nicméně během několika chvilek vytvořila poměrně obsáhlý a barevný svět (viz příloha č. 1). Postavila dům s růžovou střechou, vedle kterého bylo zaparkováno několik aut, velký barevný plot z kostek, poté začala přidávat i lidské postavy a psy, a nakonec ještě další jeden malý domek.

"Ti lidé, to je návštěva", upozornila mě dívka. Přijela sestřenice Jana, táta, máma, babička apod. "Všichni se na mě přijeli podívat".

Byl to takový bezkonfliktní a pohodový svět, kde všichni vypadali šťastní a spokojení. Když jsem se dívky ptala, jestli je s tím takto spokojená, řekla že ještě úplně ne a začala vytvářet další příběh.

Za plot přidala gorilu, ovci, koně a krůtu (viz obrázek č. 2). Řekla, že to jsou "zlý zvířata" a že ohrožují ten malý domeček za plotem. Když jsem se pak ptala na to, jak na to reagují ti lidé za plotem, řekla, že ti si toho nevšímají a nezajímá je to. V malém domku prý žijí nějací lidé, ale Katka o nich moc nevěděla.

Nicméně konflikt začal gradovat, zlá zvířátka čím dál intenzivněji útočila na ten malý domek, ale nikoho to vůbec nezajímalo. Nakonec se stalo něco opravdu zvláštního. Katka mi vysvětlila, že v tom malém domku za plotem vlastně žije takový zlý trol (viz obrázek č. 3), že je tam sám a že ho nikdo nemá rád, protože je zlý.

A tento trol unesl malé miminko (viz obrázek č. 4) a nyní ho drží ve svém domě. Dále začala poměrně barvitě popisovat, jakým způsobem miminku ubližuje. Nedá mu najíst ani napít, křičí a dokonce do něj často dloube a píchá a dupe po něm.

Samozřejmě jsem se zajímala o to, jak se příběh vyvíjí dál, ale Katka řekla, že už je to konec. Možná to miminko nakonec někdo zachrání.

Takto byla se svým výtvorem spokojená. Když jsem se ptala na její pocity, řekla, že cítí takový tlak v bříšku a že jí to není příjemné. Nakonec jsme se domluvily na tom, že zapálíme na pískovišti svíčku a budeme si přát něco pěkného.

Třetí setkání

V pořadí celkem třetí setkání proběhlo úplně odlišným způsobem. Dívka nechtěla pracovat na pískovišti, a tak jsem zvolila jiné, převážně arteterapeutické techniky. Malovaly jsme panáčka a vybarvily ho různými barvami, které měly symbolizovat dívčiny pocity. Panáček byl skoro celý hnědý a zelený, což znamenalo strach a radost. O strachu dále nechtěla mluvit. Poté malovala bezpečné místo (svůj pokoj) a povídala o tom, jak by vypadal její nejbáječnější den. Trávila by ho se svojí rodinou, a hlavně Janou v akvaparku, zašli by si všichni společně na oběd a koukali na nějakou pěknou pohádku, třeba Ledové království.

Čtvrté setkání

Dívka opět využila možnost práce na pískovišti, tentokrát však aktivitu pojala zcela odlišným způsobem. Místo toho, aby stavěla do pískoviště figurky, rozhodla se do písku pouze kreslit a přesýpat ho.

Nakreslila farmu, kde chovají ovečky a krávy, velký dům a silnici. Když jsem se zajímalo o to, jak to v tomto světě funguje, odpověděla, že všechno funguje tak, jak má. Nikde se zde neodehrával žádný konflikt, byl to příklad bezproblémového pískoviště. Dívka si možná potřebovala zažít bazální jistotu a pohodu. Snažila jsem se o "teď a tady" a ptala jsem se na její pocity.

Páté setkání

Katka opět chtěla na pískoviště. Tentokrát však její tvorba byla o mnoho dynamičtější a energická.

Nejdříve umístila dům s růžovou střechou, který použila na druhém setkání, umístila ho na vyvýšenou plošinu, kterou poměrně dlouho a pečlivě vytvářela. Dům obehnala bílým plotem a kolem ještě umístila květiny symbolizující stromy, strom a pejsky, kteří pobíhali kolem pozemku. Dále postavila ohradu se zvířaty (kráva a koza), koně a uprostřed vytvořila silnici, kde umístila dvě auta a dopravní značku (viz obrázek č. 5). Popsala jsem, co v pískovišti vidím já a dále jsem se zajímala o to, jak to v tomto světě funguje.

Katka se zdála poměrně zaujatá svým úžasným světem. Vyprávěla, že v domě žije paní, která je tam sama, ale vůbec jí to nevadí, protože je ráda jen sama se sebou. Žije tam se svými zvířaty, v domě je spoustu koček. Nechodí moc často mimo pozemek, ale to hlavně proto, že nemá potřebu. Může si jít kam chce a dělat si co chce.

Katka byla se svým výtvorem spokojená. Ptala jsem se, zdali je na pískovišti něco, co by ještě chtěla změnit. Nakonec se zamyslela nad silnicí, která je umístěná příliš blízko volně pobíhajících psů. "Mohlo by je srazit nějaké auto", uvědomila si dívka, a tak se rozhodla posunout silnici do zadní části pískoviště. Popisovala, že cítí strach a že strach je něco, co pociťuje velmi často. Ptala jsem se, jak s tímto strachem bojuje a dívka řekla, že neví.

Musela tedy přeorganizovat celou strukturu pískoviště. Ohradu se zvířaty umístila blíž k domku, stejně tak koně (viz obrázek č. 6). Nakonec byla se svojí změnou velmi spokojená, strach se vytratil a nyní cítila hlavně klid a spokojenost. Všechno bylo tak, jak má.

Šesté setkání

Zatím poslední setkání začalo opět na pískovišti. I tentokrát byla dynamika práce zcela odlišná a nečekaná. Dívka nevytvořila žádný pestrý svět. Naopak, do pískoviště umístila jeden jediný objekt.

Byl to žlutý, stočený had (viz obrázek č. 7). Dala ho doprostřed pískoviště a začala ho zahrabávat, až mu nakonec koukal pouze ocásek. Byla jsem opravdu překvapená, jakým způsobem se práce odvíjí. Samozřejmě jsem se o celou situaci zajímala. Bylo mi řečeno, že je to had a že se mu na světě nelíbí, a tak se chce schovat. Když je zahrabaný, tak je spokojený, protože na něj nikdo nemůže, nikdo ho nemůže otravovat.

Poté jsem s Katkou dlouho diskutovala nad její vlastní potřebou klidu a bezpečí. Je opravu moc ráda sama a v klidu. Nemá ráda, když někdo křičí. Nemá ráda hluk. Bezpečně se cítí ve svém pokojíku u maminky, protože tam má svůj prostor.

Zamyšlení se nad průběhem terapie

Jako velmi zásadní vnímám druhé, páté a šesté setkání. Během druhého setkání a první práce na pískovišti, se začaly objevovat fundamentální témata.

Pískoviště se zpočátku jevilo jako bezkonfliktní, ale nakonec se "zvrhlo" v agresivní dobývání malého domku, a především týrání malého miminka. To týrání mě samozřejmě velmi znepokojilo. Začala jsem se ptát sama sebe, zda se nejedná o vlastní zkušenost. Nicméně postupem času jsem tuto myšlenku spíše zatratila a čím dál více jsem se přikláněla k variantě, že se jedná buď o podvědomou "eliminaci" nového sourozence, nebo projekci vlastní frustrace a nespokojenosti.

A zde bych se trochu zamyslela. Ano, nový sourozenec může znamenat problém. Ztrátu postavení nejmenšího a nejroztomilejšího člena rodiny, otřesení základních pozic, konkurenci. Zároveň se jistě jedná o "ničitele" klidu, který je pro Katku velmi důležitý.

Ani druhá teorie není úplně od věci, dívka zažívá různé frustrace, nepohodlí a traumata, která je nutné odžít. Možná si veškerý svůj vztek zvnitřnila právě v postavičce toho malého miminka a potřebovala si vybít vztek.

Další dominantním tématem je strach, což se ukazuje během pátého a šestého setkání. Strach o pejsky, že se jim může něco stát, strach toho osamoceného hada, který se raději zahrabe před okolním světem.

Katka je ráda sama, stejně jako ta paní na farmě z pátého setkání. Je s tím na jednu stranu v pohodě, na druhou stranu po kontaktu s ostatními touží, možná méně než ostatní děti, přesto by ráda měla alespoň jednoho opravdového přítele.

Dívka preferuje klid, nerada zkouší nové věci, cítí se bezpečně ve svém specifickém prostředí.

U tatínka nemá svůj prostor, malé miminko je samozřejmě hlučné. Přesto by tatínka chtěla vídat častěji, nejraději by byla, kdyby všechno bylo jako dřív, ale to není možné.

Dívka si, jak vidno, odžívá spoustu strachů a životního diskomfortu. Dle mého názoru bylo velmi důležité, že si v bezpečném prostředí terapeutického pískoviště mohla tyto strachy odžít a také se jim postavit. Zažila tady specifický pocit, kdy mohla aplikovat možné řešení situace (posunu silnici dál apod.), což mohlo posílit její kompetence.

Nemám zatím žádnou zpětnou vazbu od maminky, setkání s ní plánuji po celkem deseti setkáních. Mohu však s jistotou tvrdit, že mi práce s Katkou připadá smysluplná, a to především práce v terapeutickém pískovišti.

Připadá mi důležité, že si svoje traumata a diskomforty může odžít v tomto bezpečném prostředí. Připadá mi důležité, že spolu můžeme hovořit o pocitech a že je zkoušíme propojit s tělesným prožíváním.

Sama jsem zvědavá, jakým způsobem se terapie bude dále odvíjet. Už teď ale mohu pozorovat některé změny v dívčině chování a prožívání. Celkově je uvolněnější, a začíná se stavět svým strachům čelem.

Závěr

Tento text jsem věnovala tématu Písek jako pomoc při léčbě úzkostí a nepohody u dětí, moje práce není žádným relevantním výzkumem, který by byl podložen nashromážděnými daty, ale pouze pohled očima dětského psychologa a terapeuta.

Dle mého subjektivního názoru je terapeutické pískoviště velmi vhodným nástrojem při léčbě úzkostí, depresí a celkové nepohody u dětí a adolescentů. A vnímám zde několik zásadních výhod této metody: zaprvé možnost odžít si "ošklivé věci" v bezpečném prostředí terapeutického pískoviště a pomalu si tak zlepšovat kompetence a zvládací mechanismy. Zadruhé bezpečnost celé metody.

Dále fakt, že pískoviště děti jednoduše baví. Celkově se mi tato metoda líbí čím dál více a při práci s dětmi ji mohu jedině doporučit.

ZDROJE:

GALUSOVÁ, V. Sandtray život jako na dlani. Praha: Pointa, 2020. ISBN 978-80-7650-018-1

VYMĚTAL, J. Úzkost a strach u dětí. Praha: Portál, s.r.o., 2004. ISBN 80-7178-830-9

Přílohy: *

Obrázek č. 1

Obrázek č. 2

Obrázek č. 3

Obrázek č. 4

Obrázek č. 5

Obrázek č. 6

Obrázek č. 7 

*celý text článku i s přílohami je ke stažení v dokumentu níže

Autorka: Mgr. Petra Vorlíčková

V Plzni dne 10.3. 2023