Tereza Beníšková_Využití Sandtray při práci s páťákem s problémy ve škole.

Pracuji v pedagogicko-psychologické poradně v Kadani jako psycholožka, specializuji se na nadané a mimořádně nadané klienty. Na roční výcvikový kurs jsem se přihlásila díky kolegyním z krajské PPP, které výcvik absolvovaly a referovaly o něm na našem krajském setkání psychologů. Byly s ním moc spokojené.

Hledala jsem tou dobou nový podnět, do čeho se v práci pustit, aby to nebyla stále jen dokola diagnostika inteligence, a sandtray mi přišlo jako dobrý nápad.

Zpočátku jsem měla trochu obavy, jaké to bude. Lektorka Veronika však byla velmi milá a kolegyně ze skupiny také. Podařilo se nám vytvořit bezpečně prostředí, ve kterém se dobře pracovalo. Je jen škoda, že poslední setkání už kvůli covidu nemohlo proběhnout prezenčně.

Začala jsem si chystat vlastní "pískové pracoviště". U nás na poradně s pískem dosud nikdo nepracoval, tak jsem musela začít od nuly. Nejprve jsem si objednala dvě knížky v angličtině o Sandtray: od Madeline de Little Where Words Can't Reach a od Lindy E. Homeyer a Daniel S. Sweeney: Sandtray Therapy: A Practical Manual. Během našeho ročního výcviku ještě vyšla kniha od Veroniky Galusové Sandtray: život jako na dlani, kterou mám samozřejmě také, i s věnováním autorky.

Pořídila jsem písek, nejprve jsem jej měla v průhledné krabici, pak jsem sehnala i doporučovaný přebalovací pultík z IKEA, takže máme už komfortní pískoviště. Doma jsem vybrala figurky a další vybavení, které už moji synové nepotřebovali, hodně figurek a dalších věcí mi přinesly kolegyně. Některé figurky jsem zakoupila, další mi vytiskl švagr na 3D tiskárně. Nasbírala jsem různé kamínky a klacíky, takže materiální vybavení už mám dostatečné.

Chtěla bych popsat svou práci v pískovišti s chlapcem Pepou (jméno klienta je změněno) v únoru 2020, kdy ve školách ještě probíhala prezenční výuka.

Pepa je žák páté třídy vesnické základní školy. Začal chodit na konzultace do PPP, protože má potíže s učitelkou angličtiny. Podle popisu Pepy i jeho maminky učitelka chlapce nemá ráda, neumožní mu to, co ostatním, soudí dvojím metrem, za Pepovy chyby známkuje mnohem přísněji než u skupinky spolužáků, které má oblíbené. Učitelka chlapce při hodinách i zesměšňuje, pak se mu někteří spolužáci také smějí. Pepa je v jiných předmětech dobrý žák, jeho rozumové schopnosti zjištěné v PPP jsou velmi dobré. V angličtině už má ale strach, pak zmatkuje, chybuje, dostává špatné známky. Hodin angličtiny se nyní už dopředu bojí.

Maminka se situaci v hodinách angličtiny snažila řešit s třídní učitelkou i ředitelem školy. Oba přislíbili, že situaci zmapují, ředitel dokonce uznal pochybení angličtinářky ohledně různých kritérií známkování u různých dětí, ale reálně se situace prý příliš nezměnila. Angličtinářka je kvalifikovaná, škola by měla problém sehnat někoho jiného, takže si z pohledu matky tuto angličtinářku nechtějí rozhněvat. Angličtinářka sama nemá náhled na situaci. Domnívá se, že to jsou jen neškodné vtípky, které zlepší atmosféru ve třídě a nemohou se nikoho dotknout. Svůj styl komunikace zřejmě změnit nedokáže.

Pepa má ve třídě dva kamarády, kteří stojí za ním, ale učitelky angličtiny a toho, že by se případně stali jejími dalšími terči, se bojí. Pak je ve třídě skupinka chlapců, kteří Pepu prý nemají rádi, smějí se mu. To jsou chlapci, kteří jsou u angličtinářky oblíbení. Pepa plánuje, že by zkusil jít po páté třídě na víceleté gymnázium, aby se ze školy dostal pryč. Protože jde o malou vesnickou školu, tak není možné přejít k jiné angličtinářce či do paralelní třídy.

Při třetí konzultaci jsem Pepovi nabídla práci v pískovišti a přijal ji. Zadání bylo: "Ukaž mi, jak to ve třídě vypadá při angličtině?"

Pepa si figurky dlouze prohlížel. Pak vybral figurku s hlavou mongolského válečníka a udělal pro ni z písku vyvýšený kopeček. Pod kopeček před válečníka umístil fialovou dřevěnou figurku. Za fialovou figurkou byly ještě dvě figurky v policejních uniformách.

Pepa popisoval, že mongolský válečník je učitelka, která má při hodinách neomezenou moc. Ona rozhoduje, ona je všemocná. Stačí, aby se ušklíbla nebo něco nehezkého o Pepovi prohodila, a hned se mu smějí i spolužáci.

Fialová figurka symbolizuje Pepu. On stojí pod kopcem a snáší se na něj hněv učitelky. Dvě postavy v policejních uniformách jsou spolužáci, kteří si z něj nejvíc dělají legraci.

Fialová figurka se necítí dobře. Nemá žádnou moc a ostatní se jí smějí. Figurka sama s tím nemůže nic udělat.

Pepa dostal nabídku, zda by šel výjev nějak změnit, předělat, aby se fialová figurka cítila lépe. Znovu bylo zdůrazněno, že může použít cokoliv, co v poličkách najde, a přizpůsobit to tak, aby mu to co nejlépe vyhovovalo.

Pepa si vybral malé klacíky, a použil je jako plot. Nejprve obestavil figurku mongolského válečníka, a pak i dva policisty. Pak mongolského válečníka povalil a velmi se tomu smál, jak s ním zatočil. Před policisty dal ještě závoru, aby se ze svého vězení nemohli dostat. Pak přidal ještě dvě světlé dřevěné figurky, z každé strany fialové figurky jednu. Tyto figurky symbolizovaly jeho kamarády ve třídě, kteří by mu mohli stát po boku a lépe složitou situaci zvládat.

Pak přibylo ještě policejní auto, které by šlo fialové figurce na pomoc, kdyby všechna tato opatření nezabrala, jako jistota.

Takto byl Pepa s výjevem spokojený, už nic nechtěl přidávat ani měnit. Do pískoviště byla dána svíčka přání, to se Pepovi líbilo.

Pepa si díky práci v pískovišti alespoň trochu odžil své pocity bezmoci, které při angličtině zažívá. V pískovišti se s učitelkou i se spolužáky vypořádal, pro jednou byl vítězem on. Uvědomil si, že on má ve třídě také spojence, jsou tam dva kamarádi, kteří stojí při něm, byť třeba nejsou tolik vidět.

Shození učitelky z piedestalu bylo úlevné. Pobavilo ho to a uvědomil si, že možná není tak všemocná, jak mu to až dosud připadalo. Možná bude další hodiny angličtiny díky prožité katarzi trochu lépe zvládat, nebude se ho to tak dotýkat.

Fotografii závěrečného výjevu zveřejňuji s klientovým svolením.

Práci v pískovišti jsem však zatím nabídla jen několika klientům. Jednak je to složitější kvůli covidu a nutnosti vše dezinfikovat, ale zároveň mám z práce v pískovišti stále určité obavy.

Mám pocit, že si v ní pořád nejsem jistá. Navíc když připravím pískoviště a rozložím tematicky figurky, zabere to vlastně prakticky celou terapeutickou místnost. Obávám se, že kdyby pak klient práci s pískem odmítl, ovlivnilo by to negativně i kvalitu naší další společné práce, protože figurky by byly všude a nedalo by se v klidu sedět a povídat, rušily by pozornost.

Takže mám figurky uložené v poličce a v zavírací skříňce a pískoviště u stěny. Ale zjistila jsem, že i tak je pískoviště vlastně velmi užitečné. Využívám je pro volnou hru dětí, když mluvím s jejich rodiči, nebo když si menší klienti potřebují odpočinout během psychologického testování. Tento způsob využití pískoviště je moc fajn, dětem se líbí, chodí k němu s chutí. Sice využívají jen některé z figurek, které vyloví z krabice nebo jsou na kraji poliček, není to klasická práce s pískem, ale nevadí. Já se učím být pozorovatelem jejich hry. Promýšlím, zda by figurky v místnosti nešly nějak jinak uspořádat, aby byly dostupnější, ale zároveň však pak nerušily při jiné práci, a pomalu se odhodlávám, že nějakému dalšímu klientovi zase nabídnu práci v pískovišti.

Mgr. Tereza Beníšková
Kontakt: tereza.beniskova@seznam.cz