Stehlíková Petra: Sandtray terapie, z úhlu mojí profese. Čím mou práci obohatila?

Nad otázkou, čím mou práci obohatila, se zamýšlím po každém kurzu, semináři, školení či supervizi. Vždy odcházím s něčím, co mi může pomoci v další práci s lidmi. Ať už to jsou metody práce, různé jiné pohledy na danou potíž či jen drobnosti k zamyšlení. Ale pořád jsem měla pocit, že mi něco chybí. Od kolegů jsem slýchávala o postavičkách a pískovišti, každý měl jiný postup i přístup, přes intuitivní až po povýcvikový v Sandtray či Sandplay. O jejich zkušenosti jsem se začala více zajímat, čím více se objevovaly děti, které přicházely na krizovou pomoc. S dětmi jsem zkušenost žádnou neměla a hra na písku vypadala jako dobrá volba pro navázání vztahu mezi námi. Začala jsem se tedy více zajímat o možnosti terapie s pískovištěm a vzhledem k tomu, že kurz vedla moje spolužačka z vysoké školy a zároveň člověk, se kterým se pracovně dost protínáme, brala jsem to jako ,,znamení".

Byla jsem velmi překvapena, kolik možností tato metoda má. Na vlastní kůži jsem si ji mohla vyzkoušet a zjistit, jak působí na člověka, tedy v tu chvíli na mě. Zároveň díky popisu, ne interpretaci, je velmi bezpečná a to, co se na písku objevuje, je klienta a o klientovi, já jsem v tu chvíli opravdu jen průvodce.

Metoda Sandtray obohatila v prvé řadě mě samotnou. V počátcích mojí terapeutické práce jsem měla velké nejistoty, vlastní praxi jsem si původně zařídila při rodičovské dovolené jen na půlroční zkoušku. Chtěla jsem zjistit, jestli je to práce, kterou chci dělat, bude mě bavit a hlavně, jestli jako terapeut budu pro lidi přínosem. Nejistoty mě pomalu opouštěly, praxi jsem s koncem rodičovské neukončila, zjistila jsem, že práce jako terapeut mě baví a chci v ní pokračovat. Jsem hravý typ a zároveň poslední dobou do terapie přicházelo dost lidí s potížemi s emocemi, vyjadřovat je, prožívat, vnímat. Na pískovišti, kdy lidé mluví o postavičkách a nemluví o sobě (myslím v já formě), jsou emoce najednou jasnější, lépe popsatelné, vnímatelné a často i prožívané. I když se někdy dospělým do této metody nechce, nerozumí tomu, proč by měli něco v pískovišti postavit, jak by jim to mohlo pomoci. Sami pak mluví o tom, že i když na začátku vůbec netušili, že by jim to v něčem mohlo pomoci, tak odchází s něčím nově objeveným. S něčím, co už sami neviděli, co si mysleli, že je netrápí. Klienti zažívají pocit, že se to dá změnit a jak by se to mohlo změnit. Tím je pískoviště přínosem i pro mě. Vědět, že s většinou věcí se dá něco dělat, pokud je chci mít jinak.

Dalším přínosem Sandtray vidím v propojení klientů se sebou samým přes hmatový vjem. Jsou klienti, kteří chtějí jen chvíli přesýpat písek v rukou a cítit se příjemně. Zároveň si spousta z nich prohlíží a ohmatává figurky a přestože na začátku mluví o tom, že vůbec neví, co si mají pod tématem (např. Vytvořit si to, jak se teď mají) představit, postupně obraz udělají. Zamýšlí se často nad tím, jak která figurka má být postavená, kam má směřovat, kde přesně má stát. I přestože na začátku mají chuť se smát, přistupují k tomu nakonec zodpovědně a sami mluví o tom, že nečekali takové emoce či tělesné projevy, jaké u hraní si na písku, mají. Může se zdát náročné sledovat, jaké figurky klient přidává do svého obrazu a zároveň sledovat výrazy tváře, mimiku, postoj těla apod., ale pro mě je to právě naopak. Lépe se mi sleduje a popisuje, co vidím. Co se u klienta tělesně mění a snadněji se propojuje s obrazem na pískovišti.

Podstatnou součástí práce v pískovišti je možnost pozitivní změny teď a tady. Nejen o ní mluvit, ale zkusit si ji provést a zažít emočně i tělesně, jak mi může být, když změnu uskutečním. Pod slovem změna si lidé představují něco, co může být energeticky a emočně náročné, ne vždy s jasným a pozitivním výsledkem. Na pískovišti je tomu jinak. Zjistí, že i malá změna, které nemusí být tolik vysilující, může pomoci a otevřít nové cesty, nápady, možnosti. Zároveň si na konci říct jakékoliv přání, přináší víru v lepší a naplněnější život. Touto větou mi jedna klientka děkovala při ukončování terapie. Na jejímž začátku se dlouho písku ,,vyhýbala".

Pro mě je mocná věta, ať už se říká dospělým nebo dětem, že tady (myšleno před začátkem práce s pískovištěm) nic není špatně a všechno se dá změnit/ vyměnit/ upravit/ předělat, tak aby výsledný obraz byl pro ně příjemný. Častokrát jsou překvapeni, mají tendence se omlouvat, když obraz mění nebo když něco dávají pryč nebo naopak přidávají. Společně pak mluvíme o tom, že to je jejich obraz v pískovišti a není důvod se za nic omlouvat. Naopak je dobře, že se nad obrazem zamýšlejí a upravují tak, jak potřebují, jak ho mají nebo jak ho chtějí mít. Mají možnost vystoupit ze zažitých vnitřních stereotypů, způsobů chování a podívat se na to, jak žijí a jak chtějí žít.

Pískoviště mi do mojí práce, ať už v rámci psychoterapie či krizové intervenci, přineslo nové možnosti a podněty, rozvíjí nejen klienty, ale i mě.

Na závěr krátká kazuistika, kdy bylo pískoviště velmi důležité. Na krizovou pomoc přivedla maminka zhruba 10-ti letého syna s velkou agresí (verbální i neverbální), jak ve škole, tak i doma. Na prvním sezení mi povídal, že se mu dětí směje, protože šilhá na jedno oko. On s tím okem byl ale smířený a jemu vlastně nevadilo. Mluvil o tom, že během pár let se mu vše spraví. Vlastně se ukázalo, že nemá důvod být na ostatní agresivní. Zkusila jsme tedy písek, aby mi ukázal to, jak se tedy teď má. Jako první věc dal na pískoviště skříň, do ní dal kostlivce, před skříň dal kámen s nápisem strach a dlouho různě otevíral a zavíral dveře, až nakonec zůstaly pootevřené. Pak přidával další postavičky, ale děti ve škole a to, že se mu smějí, nebyly na obrazu nikde. Sám pak při popisu obrazu v pískovišti svůj strach popsal a pojmenoval. Téma agrese se změnilo na strach ze samoty a opuštění. Pracovali jsme tedy dál. Agrese postupně vymizela.

Přeji, ať se vám na pískovišti daří.