Příman Rudolf: Pojďte pane, budeme si hrát.

Tak tohle byla první freudovská asociace, která mě napadla, když jsem se přihlásil na výcvik Sandtray. Pro vás mladší, co nevíte, je to název animovaného seriálu od Břetislava Pojara. Je o dvou medvědech, kteří se potkali u Kolína (aha, tak proto zrovna tahle asociace...) a hrají si spolu. Jenže při těch hrách se jaksi mimoděk odhalují jejich povahy, temperamenty, motivace. Ve své hře nám dávají možnost poznat je a být s nimi. Jako dítě jsem ty příběhy miloval a udělalo mi velikou radost, když jsem zjistil, že mají v Kolíně dokonce vlastní pomník.

S touto asociací jsem vstupoval do výcviku a tato asociace byla zároveň i mým očekáváním - že se stanu na chvíli jedním z medvědů...
No, a povedlo se. Už na prvním setkání jsem byl překvapený, jak silným nástrojem může být hra. Přijde mi škoda, že se metoda prioritně uvádí jako cílená na děti. Bezpochyby je pro dětské klienty velice vhodná, protože, jak říká vývojová psychologie, do určitého věku to ani jinak nejde. Malé dítě neumí formulovat své pocity, emoce, myšlenky. Jenže, popravdě, kolik dospělých to opravdu umí? Nebo spíš kolik dospělých je k tomu ochotno? Slova známe, mluvit umíme, ale bloky, ty nám brání - viny stud, strach, masky, role, předsudky...

Takže za mne - Sandtray mě zaujalo třemi věcmi:

1) pískoviště umí obejít tyhle bloky a vytvořit prostředí, kdy je lidé nevnímají. Mohou na pískovišti vidět mnohem víc, než mi jsou schopni a ochotni popsat. Nemusí o tom mluvit, mohou si to jen vzít. A já to vědět nepotřebuji.

2) pískoviště vytváří prostředí, ve kterém mohu pracovat i s lidmi, které dobře znám. V klasické terapii bych se rozhodně nepouštěl do sezení s kamarády nebo přáteli. Tady si to umím představit. Zkoušel jsem to a funguje to dobře. U partnera nevím, ale možná by si na pískovišti mohli partneři mnohé sdělit, aniž by riskovali konfrontaci.

3) Tak jako klient může na svém pískovišti vidět "jenom své věci" o kterých nemusí mluvit a může si je odnést, tak i já jsem si pokaždé odnášel něco svého, co jsem v těch obrazech uviděl.

Sandtray mi v tomhle přijde podobné golfu. Jeden z podstatných důvodů, proč je mezi manažery oblíbený golf, je dle mého názoru v tom, že je "vztahově bezpečný". Když totiž jdete hrát se svým šéfem třeba tenis nebo squash, tak jeden musí vyhrát a druhý prohrát. Jinak to v tomto světě výkonových lidí nejde. Pokud jsem lepší hráč než můj šéf nebo obchodní partner, stojím před kvadraturou kruhu. Pokud budu hrát podle svého, porazím ho a on se může naštvat. Pokud ho nechám vyhrát, může to prokouknout a naštvat se ještě víc. Golf tuto těžkou volbu odstraňuje. Při něm totiž hráči nehrají proti sobě, ale proti hřišti. Odpadá dilema interakce dvou atrofovaných eg. Takže z tohoto pohledu mi přijde Sandtray jako takový "terapeutický golf". A to se někdy může dost hodit.