Ondráčková Dana: Sandtray terapie v praxi školního psychologa.

Již pátým rokem pracuji na základní škole jako školní psycholožka. Největší součást mé práce je individuální péče o děti, které mají problémy s chováním, jsou to děti s ADHD, s vývojovými poruchami učení, děti s disharmonickým vývojem osobnosti a úzkostné děti. Velká část těchto dětí má nesnáze v kolektivu, jejich způsob prosazování vůči spolužákům je agresivní, mají časté konflikty, ve vyučování vyrušují, nebo i odmítají pracovat.

Ve své práci s nimi je mojí prioritou podpořit jejich sebedůvěru a pomoci jim uvědomit si jejich způsob chování a vést je ke změně. V práci se zdroji se mi velmi dobře osvědčila metoda imaginace a následné kresby, nebo jen samotné kresby. Přirozeně jsem využívala i terapii hrou, spíše jaksi intuitivně jsem se nechala vést zájmem dítěte a byla k dispozici při rozvíjení příběhu a nebo dala prostor pro odreagování. O sandtray terapii jsem hodně slyšela a měla jsem velkou chuť se dozvědět více. A když se objevila ve škole volná místnost, kde bych mohla umístit pískoviště a figurky rozhodla jsem se přihlásit do výcviku v Sandtray terapii

Byla jsem hodně zvědavá, jaké to bude pro mne a také, jak se mi bude s pískovištěm pracovat s dětmi. Sledovat práci naší lektorky Mgr. Veroniky Galusové s kolegyní z výcviku v roli klienta bylo pro mne zážitkem. Překvapilo mne, jak je to silná technika, která dokáže propojit symbolický svět s prožíváním tělesným a emočním. Líbí se mi, že klient může přímo změnit postavení figurek tak, aby se mohlo změnit i jeho prožívání, což ho postupně vede k tomu, aby se pak sám v životě stal zodpovědným za své prožívání a nebyl v zajetí starých nebo nefunkčních vzorců svého chování. Pomáhá mu to, aby vystoupil z role oběti a konstruktivně ovlivňoval svůj život.

Postupně jsem si zařídila pracovnu, mám štěstí, že mám podporu vedení školy, která mi umožnila tento způsob práce . Tato metoda je pro mne velmi užitečným rozšířením metod jak pracovat s dětmi, které mají problém v komunikaci, či nejsou prozatím zralé natolik, aby byly schopny imaginativní práce. Zpočátku děti mají potřebu zaplnit pískoviště velkým počtem figurek a předmětů, zejména chlapci si staví proti sobě vojska a odžívají si pomocí bojů na pískovišti emoční napětí. Děti si často oblíbí své figurky a staví si obrázky stejné nebo podobné z minulého setkání. U všech ale dochází k jakémusi přechodu od chaosu k většímu řádu, či struktury.

U dětí starších deseti se mi daří propojit hru s emočním prožíváním, u mladších dětí se setkávám spíše s tím, že se nechávají unášet hrou a je někdy obtížnější propojit je s jejich pocity. Co chci ale vždy je, aby při závěru hry udělaly obrázek takový, který by se jim líbil.

Baví mne sledovat, jak některé děti přirozeně vklouznou do hry a jak jsou při hře spontánní. Setkávám se ale i s opačnou reakcí obzvláště u dětí, jež mají doma spíše autoritativní styl výchovy. Větší počet dětí, se kterými pracuji má ale problém s hranicemi a hra na přesně vymezeném prostoru jim dává to, co potřebují - bezpečný prostor k odreagování, plnou pozornost dospělého a příjmající přístup, který je ale samozřejmostí v jakékoliv psychologické práci.

Myslím si, že sandtray je velmi užitečným nástrojem a má svůj prostor i ve školním prostředí. Do budoucna mám v plánu pracovat s dětmi i ve dvojicích nebo malých skupinkách, kde by se mohly dobře ošetřit konfliktní situace a pomoci tak dosáhnout rychlejšího náhledu na podíl dítěte při vztahových problémech, zejména u těch, které jsou nezralé v oblasti sociálního cítění.