Stránská Lenka: SANDTRAY – pískoviště jako bezpečný prostor setkání pro terapeuta i klienta na cestě k sobě aneb východisko ze slepé uličky osobní krize terapie.

Terapie pro mne byla vždy nekonečně svobodným hravým a tvůrčím prostorem pro společnou objevnou cestu divotvorným světem klientovy duše za jeho sebepoznáním a nalezením jeho vlastní rovnováhy - vstupem do jakéhosi "Alenčina" světa za zrcadlem, kde běžné věci a prožitky dostávají jiné významy, kde je možné nahlédnout nové souvislosti a jejich prostřednictvím i nová řešení. Sebe v roli terapeuta jsem vnímala jako svobodného nezávislého bezpečného průvodce klienta na jeho cestě - jako kouzelného dědečka či dobrou vílu v pohádce.

Ovšem během bezmála sedmnácti let praxe v klinicko-psychologické ambulanci při intenzivní práci s dospělými, dětmi i jejich rodinami, od atestace více svázaná diagnostickými postupy a kategoriemi i obohacená o vlastní rodičovskou zkušenost, jsem začala bolestně pociťovat, jak se z mé terapeutické práce stále více vytrácí ona původní lehkost a hravost a hlavně funkčnost. Na jisté cestě k vyhoření jsem stále více vnímala své terapeutické působení jako těžkopádné pachtění při zemi. Jako bych byla najednou slepá a hluchá bez možnosti nahlédnout za konkrétní významy a dění v klientově příběhu. I když se někde objevil most, škvírka do onoho světa "za zrcadlem", postupně jsem si uvědomila, že jsem to já, kdo má strach tam s klientem vstoupit -abychom se v něm spolu neztratili, když jsem najednou nerozuměla, že jsem to já, kdo ji obejde a nechá ji zase uzavřít. Terapeutická práce se mi stávala stále více jen neefektivní vyčerpávající frustrující dřinou, která pro mne začala pozbývat smyslu.

Hledání východiska mne vedlo k dalšímu zvýšení úsilí získat zpět svou profesionální jistotu a nadhled, ale cesta dalšího vzdělávání (odborná literatura, diagnostické kurzy a další terapeutický výcvik - tentokrát v rodinné terapii) nabízela jen jistoty vnější - pilíře vědomostí, naučených dovedností, ale jak jsem později zjistila, strach z konfrontace sama se sebou a mým vnitřním světem mi i nadále uzavíral cestu k té jediné jistotě základní - jistotě vnitřní.

Už jsem se začala smiřovat s tím, že přístup ke světu "za zrcadlem" mi zůstane uzavřen. Že možná s nabytými vědomostmi, dovednostmi a životními zkušenostmi je člověk obtěžkán a svázán s realitou natolik, že ztrácí onu dětskou hravost, tvořivost a schopnost vidět věci jinak, že se mu přístup k onomu kouzelnému světu uzavírá přirozeně a musí se tedy opírat o své vlastní v reálném světě dosažené jistoty. Začala jsem přijímat, že terapii už nebudu možná nikdy dělat s tou trochu lehkomyslnou zkušenostmi nezatíženou lehkostí, že to bude větší dřina, ale nějak to půjde...

Na druhé straně, v praxi jsem se nějak častěji začala setkávat s rodinami, kde dítě za daných okolností nutně strádalo, což se projevovalo patřičnými obtížemi či symptomy, ale situace nebyla v dané chvíli řešitelná rodinnou terapií ať už pro nedostupnost, neochotu či limity spolupráce rodičů.

Vrátila jsem se k literatuře o herní terapii. Znovu si připomínala a zažívala základní principy humanistické psychologie K.G.Rogerse - akceptaci, empatii a autenticitu - ty kouzelné nástroje otevírající prostor pro intenzivní sdílení, pochopení, poznání a přijetí sama sebe, umožňující změnu k naplnění vlastních potřeb a vnitřní úzdravě. Ty pro mne byly ještě za studií zcela zásadním zážitkem při setkání s psychoterapií na jakémsi výběrovém semináři - náhlým prožitkem intenzivního přijetí a pochopení, ohromnou měkkou a teplou náručí, která poskytla dosud nepoznané bezpečné a laskavé útočiště.

S dětmi v terapii jsem si začala "jen tak hrát" a znovu se učila, jako za začátku své cesty k psychoterapii - zastavit se, vzdát se racionality, naučených postupů a zásad "jak by to mělo být", nezasahovat a nehodnotit, jen pozorovat, akceptovat a soucítit - případně komentovat nebo se jen účastnit a sdílet jejich svět. V tomto nedirektivním módu jsem zaregistrovala i více signálů z vlastního prožívání a těla - i můj vnitřní svět se začal probouzet. Pozitivní zpětné vazby okolí těch dětí v terapii mne utvrzovaly, že to společné "jen tak bytí" má přece jen smysl a v jejich životech velký význam.

V té době ke mě již intenzivně prosakovaly informace o Sandplay i Sandtray od kolegů spolu s jejich svědectvími a zkušenostmi. Postupně ve mně uzrálo rozhodnutí seznámit se s pískovištěm a též ho začít v terapii využívat.

První kontakt s pískem v rámci sebezkušenosti pro mne byl stejně zásadní jako první setkání s humanistickým nedirektivním přístupem k terapii - kontakt s jemným uzemňujícím přírodním materiálem nabídl relaxaci, zklidnění a prostor pro nenásilné uvolnění emocí a to vše v bezpečném prostoru ohraničeném dřevěným rámem pískoviště, prostoru bezmezně akceptující empatické atmosféry provázejícího terapeuta. Tento zážitek bezpečí mi pomohl překonat strach ze vstupu do "světa za zrcadlem" mého i klientova a umožnil mi znovu najít ztracenou lehkost a hlavně bezpečí terapeutické práce, kdy já jako terapeut mohu díky písku s vnitřním klidem a jistotou nabídnout klientovi ten přesně ohraničený (díky času a rámu pískoviště), symbolický (díky v pískovišti používaným zástupným objektům pro zpřítomnění vnitřních obsahů) a tak i zcela bezpečný prostor jako jeviště pro jeho aktuálně zpracovávaná témata.

Bezpečí pro klienta i terapeuta shledávám zejména v tom, že v duchu nedirektivní psychoterapie, je to klient, kdo určuje, ať již vědomě či nevědomě, dle svých aktuálních potřeb a vnitřní sil jaké téma bude zpracovávat, jakými prostředky ho vyjádří a kam až půjde. Dění se odehrává teď a tady v reálném prožitku vlastních obrazů a jejich změn v pískovišti v tempu a intenzitě, kterou si řídí klient. Vše včetně vnitřní změny klienta se může dokonce odehrát jen v pískovišti bez nutnosti dění pojmenovávat a vztahovat ke konkrétní realitě. Tento způsob práce dává klientovi možnost celý proces dle potřeby časovat - zastavovat i prohlubovat a díky symbolické rovině bezpečně zpracovat, aniž by bylo nutno "prolamovat" obrany a egoochranné mechanismy.

Díky vyloučení racionality (s tendencí pátrat po příčinných souvislostech s nutností vše uchopovat vědomě ve formě do sebe zapadajících faktů z pozice terapeuta jako experta) a důrazu na pocity a jejich odraz v tělesném prožívání, Sandtray posiluje sebereflexi a sebeuvědomování klienta, ať již jen prostřednictvím intuitivního vylaďování klientova obrazu v pískovišti k obrazu svého vnitřního prožívání, či hledáním pro klienta v daný moment optimálního řešení. Dává mu prožít nalezení pro sebe uspokojivého stavu věcí s ohledem na svoje skutečné cítění a potřeby bez rizika racionalizací a unikání k obecným stereotypům či přenášení zodpovědnosti za dění ve svém životě na druhé.

V mé praxi vnímám Sandtray jako úžasný nástroj pro vnitřní práci hlavně u klientů, kde verbalizace není silnou stránkou, na druhou stranu i tam, kde je verbalizace naopak stránkou příliš silnou a odvádí klienta od jeho vnitřního prožívání a sebeuvědomování.

Velmi se mi osvědčuje zejména u dětí od předškolního věku, dětí s dysfázií či lehkým mentálním postižením jako prostředek nenásilného dorozumění a sdílení.

Velmi přínosná je nabídka práce s pískovištěm i u dospělých tam, kde je téma mnohokrát racionálně probráno a klient bez posunu ulpívá na svých rigidních pozicích bez možnosti změny. Tam mnohokrát pískoviště pomohlo posunout klienta k prožití a uvědomění si povahy svých postojů a umožnilo "nanečisto" v pískovišti otestovat i možnosti řešení a jejich dopad na jeho prožívání v budoucnu a nasměrovat další cestu.

Mimo jiné je to práce velmi pozitivní, bez ohledu na téma umožňuje šetrně najít alespoň minimální možnosti pozitivní změny, přináší často okamžitou úlevu v dané situaci a naději do dalšího usilování o vnitřní harmonii.

Setkání se Sandtray mi po letech ubíjejícího a vyčerpávajícího stereotypu ambulantní klinicko-psychologické praxe znovu otevřelo staronové možnosti terapeutické práce s dětmi i dospělými. Vrátilo mi pocit bezpečí na společných výpravách spolu s klienty do jejich "světů za zrcadlem" a vneslo pro mne i klienty do naší společné práce zejména tvořivost, radost a naději v hledání pro klienta optimální životní změny.

...Je to geniální prostředek nabízející nekonečné možnosti zpřítomnění celého světa vnitřního i vnějšího na ploše zachytitelné jedním pohledem.

... A časem pozoruji, že paradoxně i v terapiích, kde pískoviště nepoužíváme, mi zkušenost s ním uvolnila ruce k tvořivější a svobodnější práci ve prospěch klienta.

Lenka Stránská, Mgr.

Ambulance klinické psychologie pro děti i dospělé RIAPS Dvůr Králové nad Labem