Langerová Helena_Možné využití metody Sandtray při práci s ohroženými dětmi a jejich rodiči v oblasti sociálně právní ochrany dětí.

Ve své závěrečné práci bych se ráda podělila o zkušenosti s metodou Sandtray, které jsem měla možnost získat jako sociální pracovník v oblasti sociálně právní ochrany dětí při práci s ohroženými dětmi a jejich rodiči. Už v době, kdy jsem se o tuto metodu začala teoreticky zajímat, vnímala jsem její potenciál, který v průběhu výcviku získal jasnější kontury, a přitom neztratil nic ze své univerzálnosti. V bezpečném prostředí útulné poradny, pod vedením skvělé Veroniky a ve společnosti inspirativních žen, profesionálek pomáhajících profesí, jsem měla možnost, nejen tuto prožitkovou a projektivní metodu "nakoukat" ale také sama ji na vlastní kůži zažít. Její podstata a principy jsou tak jednoduché, až mohou vzbudit pochybnosti v někom, kdo preferuje fakta, přesný a závazný metodický postup. Naopak osloví ty, kteří hledají prostor tvořivým a neverbálním způsobem zpracovat svá témata, pojmenovat vnitřní konflikty, hledat řešení a zdroje vlastní síly. Pro děti je tato metoda velmi přirozená, přenosu do jiné reality se na rozdíl od dospělých neobávají a umí být spontánní. Prostřednictvím písku, figurek a dalších věcí jako např. kamenů a přírodnin, děti odehrávají a sdílí to, co by pro ně bylo těžké vyjádřit slovy. Tím, že dítě nemluví přímo o sobě, ale popisuje, co prožívá zvířátko nebo figurka, je podporován jeho pocit bezpečí a může se plně soustředit na hledání řešení situace na pískovišti tak, aby "vše dobře dopadlo". Rolí terapeuta je být citlivým povzbuzujícím průvodcem procesu, nikoliv tím, kdo ho řídí. Dítě, stejně tak i dospělý klient rozhodují o výběru figurek, jejich pohybu na pískovišti i samotném tempu terapie. Terapeut klienta a jeho práci pozorně sleduje; při výběru figurek, stavění obrazu, vnímá řeč jeho těla, a průběžně vše, co pozoroval věcně popisuje klidným hlasem ("Popíšu vám, co tady vidím."), doptává se na význam jednotlivých figurek, pocity klienta a otázkami (např. "Je ten obrázek tak, jak potřebujete nebo chcete ještě něco upravit?" "Podle čeho poznáte, že jste spokojený?" "Jak se cítíte, když teď vidíte svůj obrázek, změnilo se něco ve vašem těle?" "Můžu já pro vás něco udělat?") klienta vede k pozitivní změně a spokojenosti s obrazem na písku. Toto je velmi důležité, terapeut nehodnotí, nekritizuje, nechválí, neopravuje, pouze popisuje. Kouzlo metody Sandtray spočívá v tom, že přestože se změna odehrává na terapeutickém pískovišti má dopad na skutečný život klienta. Všechno, co klient při terapii prožíval totiž prožíval opravdově. Všechny emoce, objevování nových možností a pohledů i rozhodnutí situaci řešit byly skutečně prožité.

Děti v mladším školním věku, s kterými jsem měla možnost metodu vyzkoušet, se v pravidlech terapie rychle zorientovaly a své obrazy na pískovišti vytvářely snadno a spontánně, hra je jejich přirozenou aktivitou a bezpečným způsobem vyjádření. S dospělými to tak snadné není. K tomu, aby se rozehráli potřebují mít kromě důvěry v terapeuta, pocitu bezpečí, odvahu, a co bych zdůraznila i pořádný motiv.

Ráda bych sdílela svou zkušenost s dospělým klientem, panem Ondřejem, kterého jsem znala již z dřívější spolupráce, jako rozvádějícího se tatínka 10leté Sáry. V současné době je Sára svěřena do péče matky a Ondřej má s dcerou soudně upravený styk, který však Sára odmítá. Sandtray metodu zvolil Ondřej jako podporu k sociální službě, která připravuje asistovaný kontakt se Sárou po 6 měsících, co se neviděli. Ondřeje do poradny přivedly jeho obavy ze setkání s dcerou. První naše schůzka byla hodně teoretická a povídací. Snažila jsem se, aby se Ondřej v prostředí poradny cítil bezpečně, nabídla jsem mu čaj a dopřála mu dostatek času, aby si prostor mohl prohlédnout. Všechny děti, včetně těch, které byly na terapii poprvé, se u polic a boxů s figurkami rozjasnily, zvědavě nakukovaly do krabiček a nechaly si ukázat zvířátka, korálky, kamínky, šňůrky apod. Nebyla jsem si jistá, jestli podobnou jiskru zahlédnu i u Ondřeje, jak těžké nebo naopak snadné bude pro něj přistoupit na pravidla Sandtray. Žádná jiskra, spíše pohled rodiče, který kontroluje pořádek v dětském pokoji a rychlý návrat na sedačku, kde se cítil bezpečněji. Potom, co jsem mu vysvětlila, jak terapie probíhá, co od ní může očekávat a jak funguje, jsme se ještě jednou přesunuli k terapeutickému pískovišti. Během toho, co se Ondřej na metodu doptával si začal figurky prohlížet a po ověření, že se jich skutečně může dotknout, občas některou z nich vzal do rukou, pomačkal ji a vrátil na místo, několikrát pohladil písek v pískovišti, a protože se nakonec rozhodl, že mu metoda dává smysl a láká ho jejím prostřednictvím podpořit změnu vlastních způsobů a postojů, které už nefungují, domluvili jsme se, že "to" příště zkusí. Nemusím se asi příliš rozepisovat o tom, jak jsem se na naše první setkání připravovala, skripta z výcviku i Veroničinu knihu "Sandtray život jako na dlani" (Díky za ní!) umím snad nazpaměť. Během druhého setkání proběhla samotná terapie. Přestože Ondřej na první schůzce téma terapie pojmenoval, na poslední chvíli od něj ustoupil a přistoupil k pískovišti s tím, že se samo "ukáže". Tady bych si dovolila krátkou vsuvku k mé zhruba, 10minutové přípravě na terapii, kdy jsem protáhla tělo, vytřásla z něj otisk setkání s předcházejícím klientem, usměrnila dech i mysl až do stavu "ready" a připomněla si Veroničinu radu "Pozorně pozoruj klienta, zapamatuj si, jak k práci a k obrazu přistupuje, pak to, co jsi viděla věcně popiš a neztratíš se." Za tuto radu jsem byla velmi ráda, protože mi pomohla překonat chvíle v počátku terapie, kdy mě Ondřej zaskočil tím, jak vážně a soustředěně několik minut jen hladil, přesýpal a přemisťoval písek v pískovišti, aniž by do práce zapojil jakoukoliv figurku. Nepřítomnost figurek na pískovišti byla pro mě nová zkušenost, při práci s dětmi jsem se s ní doposud nesetkala. Čas do prvního slovního shrnutí mi připadal nekonečný, ale jeho významu jsem porozuměla. Ondřej ho potřeboval k tomu, aby se naladil sám na sebe, sebral do hrsti své "tři kamínky" (tělo, mysl, emoce) a mohl se rozehrát. Následujících 40 minut bylo velmi intenzivních a uteklo jako voda. Ondřej se do práce ponořil a vytvářel obrazy, které mu nabízely pohled na dlouho potlačované emoce, pochybnosti o své roli otce, na strach ze ztráty Sáry a z osamění. Strom, dominantní figura v pískovišti, byl těchto obsahů plný, prostupovaly jeho kořenovou soustavou až do posledního lístku. Strom byl nemocný a potřeboval zbavit jedu. Fascinující bylo pozorovat nejen Ondřeje, který si zvědomoval své emoce, ale i mě samotnou, která jsem je cítila s ním a zaznamenávala jejich změnu. V okamžicích, kdy jsem byla dojata, jsem vnímala i jeho dojetí, přeskakující hlas a zaslzení. Ondřej strom ošetřil. Pro jeho ozdravění udělal, co mohl. Kouzelnými kameny z půdy odstranil všechnu otrávenou nečistotu, prolil ji živou vodou, aby strom měl dostatek síly a vláhy, a ke stromu umístil strážce, který dohlíží na to, aby strom měl zajištěné to, co k životu a zdraví potřebuje a zároveň odstranil z pískoviště vše, co bylo nadbytečné. Okamžik, kdy Ondřej považoval konečný obraz za hotový byl jasně patrný. Pocit dobře odvedené práce, spokojenost a uvolnění se čitelně projevily na jeho držení těla. Přestože jsem měla v plánu závěrečný rituál s přáním a zapálením svíčky, vycítila jsem, že terapie skončila, Ondřej práci ukončil.

Přála bych si, aby metoda Sandtray, ať již v podobě individuální, párové či rodinné terapie, se dostala do širšího povědomí veřejnosti i odborníků a stala se pro klienty více dostupnou. Její uplatnění, coby impulzu k pozitivním změnám vidím v širokém spektru životních situací.

Helena Langerová (e-mail:langerova.helena@seznam.cz)
Závěrečná práce ročního výcviku