Hutarová Klára: Má cesta k sandtray.

Již od počátků mé práce s dětmi jako psycholožka - ať už je to v zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči (tzv. ZDVOP), nebo na půdě orgánu sociální péče o dítě (tzv. OSPOD) - jsem si začala všímat dětské přirozenosti a samozřejmosti projevovat skrze kresbu nejen svoji osobnost, ale i své prožitky, životní události, radosti, trápení i traumata. Udivuje mě, jakým způsobem i celkem kresebně nezdatné dítě dokáže tak dokonale a věrohodně ve své kresbě ztvárnit svůj svět, své postavení v rodině, často i podstatné znaky týkající se vzhledu a charakteristiky své či lidí ze svého nejbližšího okolí. Tematika dětské kresby je celkem rozpracovaná (mé oblíbené knihy zabývající se kresbou jsou DAVIDO, Roseline: Kresba jako nástroj poznání dítěte, nebo NOVÁK, Tomáš: Co dítě sděluje, když nakreslí svou rodinu, a i dále je z čeho vybírat), nabízí se i řada psychodiagnostických kresebných nástrojů (snad žádná psychodiagnostika dítěte i dospělého se neobejde bez kresby lidské postavy).

Odtud můj zájem vedl i k dětské hře, kde jsem začala vidět paralely s kresbou. Pozorovala jsem na zahradě ZDVOPUu spontánní hry dětí a viděla v nich souvislosti s dětskými životními příběhy. Od té doby jsem tam, kde to bylo potřeba, začala rodičům a vychovatelům doporučovat mimo jiné i nechat děti hrát si po svém, ponechat jim i nějaký čas bez organizace a pravidel, ideálně na čerstvém vzduchu. Vidím spontánní, uvolňující hru jako důležitý prvek v dětském světě, je to pro ně relaxace a mentální hygiena.

Když přemýšlím nad svou cestou k sandtray dále, vybavuje si mi také vlastní silný a podstatný zážitek při četbě knihy Drž tátu za ruku, krizová psychoterapie malého dítěte od autorky Elisabeth Cleveové, kde jsem se poprvé setkala s detailnějším popisem hry jako terapeutickým nástrojem. Autorka popisuje průběh i použité techniky při terapii dvouletého chlapce, která mu pomohla navrátit se do bezstarostnosti a veselí po šoku ze smrti matky a bratra. V terapeutické místnosti bylo pískoviště, kde si chlapec hrál a uzdravoval se. Již Freud poukazoval na možnosti hry ve své knize Analýza

fobie pětiletého chlapce, a od té doby se i tematice dětské hry začalo čím dál více věnovat celkem dost pozornosti. Zajímavý článek o dětské hře pod názvem Diagnostika a terapie hrou - historie a současnost od Pavla Humpolíčka jsem našla v časopise Psychologie dnes (ročník 10., číslo 12.). Je zde přehledně popsán vývoj přístupu k dětské hře pohledem psychologa od historie po současnost.

Při prozkoumávání internetu a hledání možností a nových informacích, jak jinak lze ještě s dětmi pracovat, jaké jsou možnosti dětské terapie a jak se o ní něco více dozvědět, jsem narazila i na webové stránky www.sandtray.cz Veroniky Galusové, týkající se terapie hrou v písku. Stránky jsem celé pročetla a požádala o zaslání e-booku, kde jsem se dočetla ještě více informací. Nabízený roční kurz mě velmi zaujal a začala jsem o něm intenzivně přemýšlet. Brzy jsem se přihlásila.

Celý kurz probíhal v malé intimní skupině, za příjemného vedení. Pořídila jsem si potřebné vybavení, tedy pískoviště a doporučené předměty, věci, hračky, také prvního klienta, a začala jsem se se sandtray seznamovat i při reálných zkušenostech. Zaujalo mě při práci s pískovištěm již během kurzu opravdu hodně skutečností, mezi které určitě řadím bezpečnost pro klienta i terapeuta, práce tady a teď, to, že není potřeba práci interpretovat, pouze popisovat. U reálného klienta jsem si mohla kromě výše uvedeného dále také všímat například toho, že vytvořený obraz v pískovišti měl pro dítě zcela jiný význam, než jsem zprvu odhadovala. Je potřeba se naučit opravdu pískoviště neinterpretovat, nedělat své vlastní závěry a dát prostor klientovi ke svým úvahám a myšlenkám. I malé dítě bylo schopno sebereflexe, samo si našlo, co může u sebe či ve svém okolí změnit, je tedy potřeba dětem důvěřovat, že si umí sami najít řešení svých vlastních problémů, jen k tomu potřebují nerušený prostor a čas, vhodné vedení. Velice přínosné při použití práce s pískovištěm je pro mě i to, že při zadání tématu obraz rodiny může pískoviště pomoci odhalit takové souvislosti, které v rozhovoru, ale i třeba při kresbě unikají. Ve své práci mám v úmyslu i nadále odhalovat, co vše může práce s pískovištěm přinášet nejen klientům, ale i mě a práci s pískovištěm zařazuji do své zásobárny terapeutických i diagnostických nástrojů.

Mgr. Klára Hutarová (hutarova.klara@gmail.com)