Doležalová Gabriela: Sandtray ve školním prostředí. Proč ano.

Když jsem pročítala závěrečné práce dřívějších účastnic a účastníků Sandtray, objevil se pocit na omdlení, zrychlený tep, úzkost a myšlenky, že to nezvládnu, co jen budu ve své závěrečné práci psát. Všechno už bylo napsáno a ještě k tomu dobře. A tak jsem raději vypnula počítač a šla vařit. Myšlenky o obsahu práce mě však provázely mnoha činnostmi, vyplavávaly na povrch a zase mizely. Byl to na první pohled spontánní proces, stejně jako práce na pískovišti. Ale vedla mě moje "žhavá" myšlenka napsat práci, stejně jako vede často děti u pískoviště jejich myšlenka, jejich trápení.

Proč Sandtray?

Během svých studií na vysoké škole a po jejich ukončení jsem se pohybovala spíše než v psychologické oblasti v oblasti sociální. Mými klienty se stávali ve větší míře dospělí než děti. Velice přínosné a smysluplné se pro mě stalo absolvování pětiletého kognitivně-behaviorálního výcviku. S výcvikem jsem získala mnoho teoretických i praktických doporučení při práci s lidmi. Před třemi lety jsem dostala možnost pracovat jako školní psycholožka na základní škole s 800 žáky. Mohla jsem začít pracovat přesně v oboru, který jsem vystudovala a pro který v době, kdy jsme vysokou školu ukončovali, nebyla přílišná poptávka.

Při práci ve škole jsem využívala svých zkušeností, znalostí z výcviku a z dalších kurzů, ale stále mi něco chybělo. Školní prostředí vnímám jako prostředí specifické. Pro některé děti je spojeno s pocity neúspěchu, ať už v oblasti učení nebo ve vztazích s vrstevníky, či s dospělými. Mnohdy jim chybí i pochopení doma. A ti stejní dospělí se snaží najít lék na jejich chování. Jako jednu z prvních možností volí školního psychologa z důvodu jeho dobré dostupnosti. Jenže pro dítě to stále může být někdo z "nebezpečného" prostředí. Začala jsem si čím dál častěji klást otázku, jak ještě více podpořit vznik terapeutického vztahu, jak podpořit vznik pocitu bezpečí u dítěte, u kterého vyvolává škola zejména negativní emoce a jak přirozeněji dojít ke změně v chování u dítěte. Řízeným rozhovorem i povídáním "jen tak" je možno docílit mnohého, ale cítila jsem potřebu se k dítěti přiblížit pro něho přirozenějším způsobem, a to hrou. Stala jsem se postupnou sběratelkou drobných hraček a plyšáků, kterými mě zásobovaly paní učitelky a asistentky. Mohla jsem začít využívat hračky pro přehrávání konkrétních situací ze školního života dítěte. Děti pečlivě vybíraly, kdo koho bude hrát a tak jsem mohla sledovat, s kým se ztotožňují a jak vidí své okolí. Zaměřovala jsem se také na neverbální projevy a emoční prožívání. Ostatně podobně jako se v kognitivně behaviorální terapii využívá tzv. bludný kruh - myšlenky, emoce, tělesné prožívání, chování. Cítila jsem, že pro děti je zamýšlení se o pocitech a myšlenkách svých i ostatních přirozenější v okamžiku, kdy jde o součást "hry". Ale stále mi chyběl teoretický základ práce s hrou a projektivními technikami. V této mé životní fázi mě inspirovala kamarádka k výcviku v Sandtray.

Co mi život se Sandtray dal a vzal?

Pískoviště se stalo dominantou mého nevelkého kabinetu. Téměř kdokoliv vstoupí, na písek reaguje. Nazvala jsem si tento moment fází prediagnostiky. Přijdou děti, které si rovnou k pískovišti stoupnou a prohrabávají se pískem, jiné děti se zeptají, jestli můžou. Naopak některé pouze pokukují a nezeptají se. Když vedu hodinu speciálně pedagogické péče se skupinami dětí, využíváme písek pro procvičování jemné motoriky a znamená to pro ně čas relaxace a odměny. I já sama se přistihnu, že během některých rozhovorů sedím u pískoviště a přesýpám písek. Zájem o písek se netýká pouze dětí, ale také některých učitelů a asistentek. Ještě než začneme mluvit, promnou si písek jen tak mezi prsty. Rodičům dětí lze přímo ukázat, jak s jejich dětmi mohu pracovat. Pískoviště zkrátka slouží jako přirozený "uvolňovač" atmosféry.

Poznávání techniky Sandtray přineslo nové věci do mého profesního i osobního života. Zásadní bod vidím v přijmutí faktu, že pískoviště je "posvátným" prostorem dítěte. Ono rozhoduje, jaké figurky využije, jaký obraz na písku vznikne. Ještě před samotným příchodem dítěte zvažuji, zda ho na písek pozvu a pokud ano, jestli zadám téma, například konkrétní situaci ze třídy, se spolužáky nebo nechám téma volné. Témata nechávám paradoxně u dětí nejistých, dětí s dominantním rodičem nebo paní učitelkou. Často mě žádají o zadání tématu a nastávají "horké chvilky" zejména pro mě. Zvládnout chvíle ticha, nejistotu dítěte a nepřispěchat ho (potažmo sebe) vysvobodit a tak trochu mu neporadit, co by mohlo tvořit. Odměnou se mi stala skutečnost, že každý vždycky přišel na to, co bude tvořit. Dítě jsem mohla lépe poznat, protože vytvořený obraz vycházel pouze od něj a z něj. Například Petr potřebuje ve svém životě věci naplánované, jasné, předvídatelné a dodržuje pravidla za všech okolností. Při volném zadání začal tvořit bludiště z přesných rovných čar. Pokud čára nebyla přesná, opravil ji. Během práce na písku si jako změnu obrazu dovolil spontánně "čmárat" klikyháky do písku. Cítil se při tvoření uvolněně s chvěním v břišní oblasti, což je pro něj projevem radosti. Do svého reálného života záhy pustil nový koníček - hru na bicí i s její improvizační složkou.

Během výcviku nám bylo řečeno i prakticky ukazováno, že zásadní téma dítěte se při práci na písku objeví, aniž bychom o něm předtím s dítětem mluvili. Zpočátku jsem si nebyla jistá, jestli takový předpoklad bude fungovat i u "mých" dětí. O pravdivosti předpokladu mě přesvědčil Adam. Adam na písku postavil obchod, do kterého jdou děti. Pro ztvárnění obrazu si vybral figurky šmoulů. Místo aby něco koupily, jídlo ukradnou. Jedním z těch šmoulů byl v reálném životě i Adam. Na písku se mohl s touto zkušeností vypořádat a dojít sám k určité změně.

Sandtray mě učí nepřistupovat k dítěti s očekáváním, že něco zvládne nebo nezvládne. Šestnáctiletou žákyni devátého ročníku Janu s pověstí dívky nemotivované, neaktivní, introvertní, pro kterou je škola už od prvního stupně spojena s neúspěchem, šikanou, "přežíváním" a z pedagogicko psychologické poradny se závěrem hraniční stupeň intelektu jsem pozvala na písek s jedním z nejabstraktnějších zadání - večírek tvých částí - hledání vnitřních zdrojů. Očekávala jsem, že téma bude pro Janu natolik neuchopitelné, a proto budeme téma měnit na konkrétnější. Ale Jana začala pracovat. Přirozeně sama od sebe začala svoje charakteristiky pólovat a já se zastyděla, že jsem k ní přistupovala s očekáváním stejným jako její okolí.

Se sandtray se učím neočekávat (od dítěte i od sebe). Přijímat dítě a jeho práci jako v tu chvíli pro něj nejlepší. Být "tady a teď", trénovat trpělivost a nechávat si své nápady pro sebe, protože dítě ví nejlépe, jak chce, aby obraz na písku vypadal. Snažím se ještě více zaměřovat na neverbální projevy dítěte při práci, ale i na svoje prožívání při jeho práci. Učím se nehodnotit, neočekávat a neradit i u své dcery, když si chce na pískovišti pohrát, což je pro mě možná ještě větší úkol než u dětí klientských. Pracuji, aby mi sandtray vzalo očekávání, že problém je třeba vyřešit co nejrychleji a že terapie musí mít viditelný výsledek. A pokud to tak není, dělám jako terapeut něco špatně.

Výzvy sandtray

Sandtray vnímám jako neustálý proces učení se, získávání zkušeností. Výzvu vidím v častějším využívání práce na pískovišti při práci ve škole. Zatím je pro mě zejména doplňkovou technikou. Ráda bych se zaměřila na spolupráci s některými učitelkami budoucích 1. tříd a zkusila s nimi využít prvky ze sandtray pro práci se třídou pro podporu pozitivních vztahů ve třídě. V neposlední řadě vnímám jako výzvu zkusit sandtray nabídnout některým učitelům nebo asistentkám jako doplněk nebo alternativu k rozhovoru.

Mgr. Gabriela Doležalová