Chlopčíková Markéta: ÓDA NA SANDTRAY „Čím může Sandtray praxi školního psychologa obohatit“.

ÓDA NA SANDTRAY

"Čím může Sandtray praxi školního psychologa obohatit"

TAM KDE SLOVA NESTAČÍ........

To je to, proč jsem si Sandtray vybrala. Psychologické řemeslo se pokouším praktikovat od chvíle, kdy jsem opustila brány Katedry psychologie, ale stále mě doprovázel pocit, že mi NĚCO chybí. Slova jsou mým denním chlebem, dokonce si myslím, že je to má hlavní zbraň, v tom dobrém slova smyslu. Přesto i já jsem měla stále pocit, že ta slova někdy nestačí.

Cítila jsem se neschopná se člověku naproti mně přiblížit ještě víc, ještě líp. Jedno bylo dát mu prostor najít u mě klid, porozumění, bezpečí. Druhé je, pomoci mu nalézt něco, co on sám by vnímal jako uzdravující a úlevné a čerpal při tom ze svých zdrojů, které dosud neviděl a nevěděl, že je má. Ne něco, co si myslíme my, ale čemu on sám věří a k čemu se může vždy obrátit. To je totiž skutečná pomoc.

Od svých, spíše dospělých klientů jsem měla prozatím tu zkušenost, že i když psychologa vyhledají, stále jsou plni nedůvěry a obav, a moc vlastně nevěří, že u nich dojde k nějaké pozitivní změně. Nebo jsou pak mezi nimi takoví, kteří se nám do rukou svěřují s absolutní odevzdaností a myslí si, že je my "vyléčíme" a s nimi to příliš nebude souviset. Abych pravdu řekla, často jsem jim na tu jejich hru vlastně asi přistoupila a proč? Chyběl ten vhodný nástroj.

Proplakala jsem četbu knihy Drž tátu za ruku (kterou tímto velmi doporučuji) a i když není jen o práci v pískovišti, dává velmi nahlédnout do tajů této práce. Snad každého musí uchvátit. Nemohla jsem uvěřit, jaký posun v terapii díky písku nastal. Jevilo se mi to úžasné. Střídal se u mě pocit, že to je úplně snadné, s obdivem k tomu, jak takto někdo vůbec umí terapii vést. Nepochybně i toto vedlo k rozhodnutí se o Sandtray zajímat a vydat se tímto směrem.

Byla jsem v práci s klienty netrpělivá, tušila, že bych měla něco dělat jinak, něco přidat, někde ubrat. Hledala jsem a při tom jsem narazila na stránky Terapie hrou v Kolíně, vzbudilo mou zvědavost to, jak naše později lektorka a terapeutka Veronika zdůvodnila, proč si zvolila Sandtray ona. Viděla u svých klientů pozitivní změnu.......

Prošla jsem již více oblastmi poradenství i diagnostiky, ale totéž jsem u mnoha klientů nepozorovala. Prošla jsem řádkou nějakých školení, kurzů, dokonce dlouhodobým psychoterapeutickým výcvikem. Některé jsem si zvolila sama, některé jsem absolvovala "povinně", podle toho, kde jsem zrovna pracovala. Nic z toho mě však nezasáhlo tak a necítila jsem se, že to odpovídá mě jako člověku, jako metoda Sandtray.

Jevila se tak "univerzální", mohla sloužit jako výborný "diagnostický" nástroj při práci s žadateli o náhradní rodinnou péči, jako úžasný klíč k pochopení prožitků a pocitů "problémových" dětí, které již byly ve svých náhradních domovech. Mohla, a také sloužila, jako komunikační prostředek mezi manželi či rodinami v krizi a konečně mohla být daleko víc používána jako nástroj terapie a v podstatě i diagnostiky v Pedagogicko-psychologické poradně, kde se takovýmto úžasným metodám nedostává potřebného prostoru, navzdory širokým možnostem jejich využití.

Teď už vím, že každá z předchozích zkušeností nějak se Sandtray souvisela a nějak mě k ní navedla. Začala jsem pracovat jako školní psycholog, to byla jedna z největších profesních výzev, byť se to tak nezdálo. Ve škole můžete lehce jako psycholog sklouznout k roli někoho, kdo dětem nemá co nabídnout, protože škola je především vzdělávací institucí. Nebo si učitele získáte na svou stranu a stanete se kolegou, který s nimi má společný cíl, aby se dětem ve škole dařilo. Aby se tak stalo mnohdy už v dnešní době nestačí jen vzdělávat, ale také vychovávat, podporovat a řešit trápení dětí. Aby vám umožnili dělat svou práci, je potřeba změn a výsledků. A jsme zase u Sandtray, ta to přece umožňuje.

Mnohokrát skloňovaná inkluze dala psychologům šanci "se blejsknout". Proč? Jeden den totiž musíte být odborník na ADHD, jindy na poruchy autistického spektra, další den jsou v kurzu poruchy příjmu potravy, pak taky úzkosti, školní fobie, specifické poruchy učení, nevhodné chování žáků, kariérní poradenství, porozvodové trápení dětí a práce s třídními kolektivy, které v dnešní době spíše nefungují, než fungují. Které metodě je jedno, s čím klient přichází? Sandtray.

Chtělo to najít NĚCO... najednou se to všechno začalo nějak propojovat. Vzpomněla jsem na praktické zkušenosti mých kolegyň z Rodinné poradny, které mě s metodou poprvé obeznámily, na můj pocit, který jsem měla, když jsem to sama poprvé zkusila s klientkou, jež potřebovala zpracovat smrt svého milovaného táty. Dlouho ve mně ten pocit dozníval, a i když jsem měla spoustu "dloubavých" otázek, abych si asi ověřila racionálně, jak to může tak jednoduše fungovat, vyhrála touha se k takovému způsobu práce přiblížit.

Počala fáze přípravy pracovny (resp. dvou pracoven), aby bylo možno už už písek praktikovat. Tato fáze se nečekaně prodlužovala, vždy to záviselo ještě na někom jiném. Nadšeně jsem pořizovala figurky a pomůcky, uspořádala sbírky nepotřebných hraček mezi žáky. Po dobu výcviku mi okolnosti nepřály a dosud jsem nemohla zakusit ten pocit změny či posunu na vlastní kůži. Hlavou mi běžela řada osob a příběhů, jenž by terapeutické působení písku mělo zakusit, ale nedařilo se (má nepřítomnost, jejich nepřítomnost nebo jinak zaměřené pracovní povinnosti). Začala jsem být nervózní, že nebudu mít co ve své závěrečné práci napsat, neb jak můžu psát o něčem, co neznám prakticky.

Ale můžu, totiž velmi přínosnými byly pro mě diskuse, které jsme vedly v našem "kruhu". Vzájemně jsme konzultovaly naše postřehy, naše zkušenosti, byl zde prostor pro podrobný rozbor kazuistik. Ty člověka velmi často přimějí k dalším a dalším dotazům, na něž jsme dostaly vždy vyčerpávající odpověď.

Většinou na kurzech zaznívají očekávání účastníků, že si chtějí odnést něco nového, co obohatí jejich praxi... mnohdy to bylo jen klišé pro tzv. sběrače "kurzů a osvědčení". Někdo takový by si Sandtray asi nezvolil. Potkala jsem se zde jen s lidmi, kteří ač jí neznali, této metodě nějak věřili a tuším, že jí opravdu budou ve svých praxích vykonávat. Tato metoda práce vás totiž pohltí, nedá možnost si z ní něco neodnést.

Přístup lektorky nebyl nijak jednostranně psychoterapeuticky zaměřený. Byl výrazně kreativní, něco mezi psychoterapií, hereckým výkonem a zároveň byl autentický, empatický, pro normálního člověka uvěřitelný, na nic si nehrající a přitom hluboký, sahající do úplného nitra člověka. Ovšem tak rychle a tak intenzivně, jak je on schopen zvládnout.

Z pohledu laického vidí terapeut s klientem skutečnosti, které slova nesdělí. Nebo možná na té vědomé rovině ještě ani sdělitelné nejsou. Nepovažuji se za psychologa rozumějícího hlubinné psychologii a nějakým analýzám nevědomí, podvědomí či vědomí, ale Sandtray přirozeně vytahuje na světlo, co je asi potřeba. Tak si to já představuji. Člověk v písku postaví nevědomky i to, co by vědomě nechtěl nebo nedokázal o sobě sdělit, dát najevo.

Kromě možností individuální práce s klientem se mi ve škole zalíbila alternativa použití pískoviště ve třídě. Ani ne tak pro skupinovou práci, ale pro zaznamenání nálady či pocitů dětí v průběhu dne. Ráda bych tuto možnost propojila s preventivním programem Druhý krok, který se věnuje rozvoji sociálně emoční stránky u dětí. Představuji si, že obě tyto metody by se daly intuitivně propojit v krásně fungující celek. Pískoviště může posloužit jako odrazový můstek pro následnou práci s emocemi. To jak se ve škole děti cítí, vysoce koreluje s tím, jak jsou ve škole úspěšné a jaké navazují přátelské vztahy v kolektivu, jak jsou k sobě tolerantní a vnímavé. Ve škole značka IDEÁL.

Ani po dobu celého výcviku nemám zodpovězeny všechny mé otázky a pracuji se spoustou svých obav a strachů, jestli to udělám dobře já...ale ve skutečnosti to nejsou pochybnosti o Sandtray, ale o tom, zda já Sandtray zvládnu. Ze všech stran jsem ujišťována, že je to bezpečná metoda a neexistuje zde správné nebo špatné řešení. Asi je to to, co potřebuji slyšet. Tak tomu tedy věřím a s hlavou plnou stále nových rodících se otázek, se vrhám vstříc praktickým zkušenostem s pískem. Vrhněte se také. Vždyť hrabat se v písku je tak příjemné..................

Markéta Chlopčíková
marketa.chlopcikova@centrum.cz