Adámková Jana: Pískoviště v praxi klinické psychologie.

Ráda bych se zamyslela nad tím, proč si tak ráda beru na pomoc pískoviště a figurky (sandtray) v práci s dospělými klienty. Moje praxe je ve zdravotnickém kontextu, v praxi ambulance klinického psychologa. Výhodou je, že se s klienty setkáváme pravidelně po delší dobu, takže můžeme zacházet s návazností sezení. Můj přístup k terapii je v základu postaven na rogeriánském přístupu (PCA), který se promítá i do mého zacházení se sandtray. Zároveň jsem inspirovaná dialogismem, půjčuji si části ze satirovského modelu a velkou pozornost věnuji také práci s tělem.

Pískoviště mi pomáhá "zastavit čas". Je to ten moment, kdy se klient dostává do kontaktu se sebou, svým prožíváním. Skrze dotek písku, skrze mou plnou pozornost, která podporuje a ukotvuje. Je to ten moment, kdy hledí do sebe. Možná to není schopen uchopit rozumem a slovy, ale hledí a vidí a může to ukázat pomocí figurek. Kdy není potřeba mnoha slov, kdy v nastalém tichu je lépe slyšet vlastní vnitřní impulzy.

Díky sandtray přestáváme mluvit o minulosti, o příbězích a druhých lidech. Je to ulehčením pro ty, kteří svůj příběh vyprávěli dokola mnohokrát a už nechtějí. A také pro ty, kdo prožili trauma, o kterém se ani mluvit nedá (a pokud ano, tak s rizikem retraumatizace). A také je to usnadněním terapeutického procesu jako takového. Setkala jsem se s lidmi, kteří zahlcovali povídám o tom, co se kdy stalo, a bylo velmi náročné posunout se k tomu, co prožívají, co to s nimi dělá, když se děje to či ono. S pískovištěm se tento posun stal rychle a tato orientace dovnitř přetrvala i v dalších sezeních, kdy jsme již pracovali třeba již jen skrze PCA.

Snáze také dostáváme do řeči fakt, že to, co člověk (ne)dělá, má vždy dobrý důvod (nebo ho to mělo v minulosti). Přestáváme mluvit o "problému", naše pozornost se přesouvá od symptomu (ať už jde o depresivní prožívání, panické ataky, abúzus návykových látek, psychosomatické obtíže) ke kontextu a vztahům. Otevírají se nám nové úhly pohledu (a to i doslovně). V pískovišti se dostávají ke slovu všechny hlasy, které jsou běžně přehlušeny nebo zatlačeny do pozadí. A nejen, že jsou slyšet, mají také garantované místo ve fyzickém prostoru pískoviště, již nemohou tak snadno zapadnout. (Co se týká polyfonie[1] a vyslyšení všech hlasů, oceňuji pískoviště také v práci s rodinami, kdy hlavně hlasy dětí bývají slabé. Sandtray umožňuje, aby byly stále přítomné, doslova na očích, během celého sezení.)

Také si díky pískovišti chystáme cestu k mluvení o vlastních vnitřních zdrojích. Klient prožije, že není vydán napospas, není jen zmítán vnějšími okolnostmi. Zahlédne také, že odněkud čerpá, o něco se opírá. Může se dotknout své síly a životaschopnosti.

A odtud se nám také otevírá cesta ke spirituální rovině bytí člověka, kterou čím dál tím více vnímám jako zásadní pro celkové zdraví. Mám za to, že terapeutická práce musí zasahovat až sem, aby byla účinná. S klienty více a více mluvíme o potřebě sebepřesažení, propojení, smyslu. Z mé zkušenosti sandtray funguje často jako výtah k těmto tématům, která se vynořují během práce. V klasicky vedené terapii trvá mnohem déle se k nim propracovat.

Klient si také od prvního okamžiku zažívá, že on je expert, on je ten, kdo ví. Já si mohu jen všímat, nabízet, zajímat se, ale on je vždy ten, kdo ví a kdo dokáže udělat změnu. Nejsem to já, jako terapeut, ani nikdo jiný z jeho okolí. Je to on sám, kdo má možnosti a také odpovědnost.

V neposlední řadě je pro mne pískoviště velkou pomocí v budování bezpečí. Pracujeme v ohraničeném prostoru, můžeme lépe zacházet s distancí, což je velmi užitečné, pokud například zpracováváme traumatickou zkušenost. Je to on, kdo má nad situací kontrolu (možná poprvé), kdo ji může měnit a být aktivní. Klient také nemusí vše pojmenovat, nemusí být příliš konkrétní a může jít opravdu svým tempem. Můžeme také bez rizika experimentovat, zkoušet si i věci, které nejsou třeba v souladu s jeho sebeobrazem.

S pískovištěm s klienty nepracuji ve všech sezeních, většinou ho ještě několik setkání zpracováváme, než uděláme další obrázek. A s někým pomocí sandtray pracujeme pouze jednou. Ale to, co se díky němu podařilo nastavit, již nikam nezmizí - zážitek zpomalení a času na hledání, jak to opravdu v sobě mám; změna orientace z vnějšku dovnitř, od symptomu k prožívání, vztahům a kontextu; zaměření na zdroje a spirituální rovinu života; uchopení možností do vlastních rukou a přijetí odpovědnosti.

[1] termín z dialogismu - doporučuji k přečtení texty Jaakka Seikuly a nebo Petera Robera a dalších